muchomůrka zelená:

Muchomůrku zelenou můžeme objevit především v nižších polohách, kde je místy velmi hojná. Daří se jí pod duby, buky a habry, ale nalézt se dá i pod jinými listnáči a občas také na mechatých lokalitách pod smrky. Objevuje se jednotlivě i ve skupinách, zhruba od června do počátku listopadu.

Popis: Klobouk je 50-120 mm široký, zprvu klenutý, později až téměř plochý, radiálně vláknitý, hladký a barevně dosti variabilní. Může být téměř čistě bílý (var. alba), světle, tmavě, či olivově zelený, žlutozelený nebo dokonce zelenohnědý. Lupeny jsou středně husté, volné a bílé. Třeň je 70-180 x 15-35 mm velký, válcovitý, bělavý, někdy zelenohnědě melírovaný, opatřený poměrně výrazným, bílým blanitým prstenem (může být hladký i rýhovaný) a nepřehlédnutelnou bělavou pochvou. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku žlutozelená, s lahodnou chutí a poměrně příjemnou vůní, která při zasychání připomíná vůni medu. Záměna je možná za několik dalších jedovatých muchomůrek, například za muchomůrku citrónovou (Amanita citrina), její bílou formu (Amanita citrina var. alba), muchomůrku jarní (Amanita verna) a za muchomůrku jízlivou (Amanita virosa). Méně zkušení houbaři můžou muchomůrku zelenou zaměnit i za pečárky, které se liší jinou barvou lupenů a absencí pochvy.

Důležité upozornění: Pokud člověk zjistí, že pozřel muchomůrku zelenou, je nutné co nejdříve přivolat lékaře a vyvolat zvracení. Při brzkém zachycení otravy má postižený naději na úplnou detoxikaci. Muchomůrka zelená je považována ze nejjedovatější houbu na světě, a jako takovou bychom ji měli všichni dobře znát. Daň z neznalosti je v tomto případě příliš krutá a může mít i tu nejtragičtější podobu. K smrtelné otravě dospělého člověka stačí někdy pouze jedna jediná plodnice! Její velké nebezpečí tkví v pozdějších příznacích otravy, které se obvykle projevují když už se jed vstřebává v organismu, tedy zhruba po 8 hodinách od požití. K typickým příznakům patří únava, žaludeční nevolnost, průjem, bolest hlavy a mrazení. Tyto stavy se postupně zhoršují a dochází k dehydrataci organismu. Po 3 až 4 dnech nastává úleva a odeznění zvracení a průjmů. Brzy poté ovšem dochází k selhání jater a ledvin, postižený upadá do bezvědomí a svůj boj o život může bohužel občas i prohrát. V dnešní době se to naštěstí neděje často, za což vděčíme lékařům a moderní vědě. V současné době již existují některé více či méně efektivní způsoby léčby, přičemž jednou z nejúčinnějších metod se jeví léčba slovenského vědce a lékaře, profesora Dluholuckého, který praktikuje léčbu pomocí vhodných infuzí a dokáže postiženého člověka zcela vyléčit, aniž by měl do budoucna nějaké trvalé následky.

Prospěšné obsahové látky: Přímé léčebné použití této houby je samozřejmě nesmyslné, nicméně kromě amanitinů a faloidinů muchomůrka zelená produkuje i další cyklické peptidy, z nichž je nejvýznamnější antamanid, který vykazuje protirakovinný účinek in vitro i in vivo. Zajímavé je, že se antamanid váže na membránách na stejné struktuře jako amanitiny, a působí tak de facto jako protijed. Jedná se o stejný transportní systém, na nějž se váže imunosupresní cyklický peptid cyklosporin, který je nezbytným lékem při transplantacích orgánů a léčí i řadu autoimunitních chorob, jako je Crohnova nemoc, revmatoidní artritida nebo psoriáza.
Antanamid a jeho syntetické analogy rovněž vykazují silné imunosupresní vlastnosti.
Zdroj: Radomír Socha, Alexandr Jegorov - Encyklopedie léčivých hub, r. 2014

muchomůrka zelená - Možnost záměny za jinou houbu: