Echolokace: FM hlas poměrně silný (60-38 kHz) s maximem energie kolem 41 kHz a zhruba 8 pulsy/s. Nápadné a dobře slyšitelné jsou lákací hlasy samců – mají složitou stavbu s maximem energie na 20 kHz. Na rozdíl od jiných druhů rodu zní závěrečný motiv těchto hlasů v TE modu jako trylek.

Rozšíření
Typický druh evropského tajgového (boreálního) pásma, dnes rozšířený skoro v celé kontinentální Evropě na sever po 60º s. š. a na východ po Ural. Do nedávné doby však byl jeho letní výskyt (přinejmenším samičích kolonií) známý pouze z lesů v severo- a východoevropských nížinách; jižní hranice tohoto území probíhala od severního Německa přes Polsko do středního Povolží. Skoro všechny nálezy z jižnějši položených území pocházely téměř výhradně z období podzimních či jarních přeletů (až do Portugalska, jižního Španělska, Itálie, Řecka, severního Turecka a Zakavkazí).

Ještě před 20 patřil k našim nejvzácnějším netopýrům – bylo známo něco přes deset nálezů (vesměs samců) z konce léta a z podzimních měsíců. A tak zjištění malé letní kolonie (8 jedinců) za kůrou akátu ve Valticích v roce 1980 bylo takřka senzací. V průběhu posledního desetiletí se však situace radikálně změnila, a to nejen zásluhou pokročilejšího technického vybavení (zejména detektorů), ale zřejmě i v důsledku faktického posunu jeho areálu na naše území. V současné době je u nás v období přeletové aktivity (tj. zejména v srpnu a září) zjišťován takřka celoplošně v nížinách a pahorkatinách, a také v lidských sídlištích (např. v Praze). Záznamy z detektorování i nálezy početných kolonií (50-200 jedinců) navíc ukazují, že přinejmenším některé z lokalit pravidelně osídluje i v letním období (Třeboňsko, jižní Morava).

Literatura
Anděra M., Horáček I. (2005): Poznáváme naše savce, 2. doplněné vydání