hlíva dubová:

S hlívou dubovou se můžeme setkat na kmenech a pařezech nejrůznějších dřevin.Roste zejména na smrcích a jabloních, přičemž na dubech ji nalezneme spíše sporadicky. Daří se jí na poraněných místech, napadá i zdravé stromy a fruktifikuje nejčastěji na podzim.
Na rozdíl od jiných masitějších hlív nevyrůstá v bohatých trsech, takže se objevuje obvykle jednotlivě.

Popis: Klobouk je 40-130 mm široký, zprvu klenutý, později až téměř plochý, ledvinovitý nebo vějířovitý, tlustě masitý, suchý, matný, jemně plstnatě šupinkatý, bělavě šedý až světle šedohnědý, na okraji dlouho se zbytky blanitého bělavého vela, které v mládí zahaluje lupeny. Ty jsou středně husté, široce připojené až sbíhavé, zprvu bělavé, později bělavě krémové, ve stáří až slámově žloutnoucí. Třeň je 20-60 x 10-30 mm velký, válcovitý, značně tuhý, plstnatě šupinkatý, víceméně stejně zbarvený jako klobouk. Dužnina je tuhá, zprvu bělavá, později nažloutlá, s nevýraznou vůní a příjemnou oříškovou chutí. Záměna za jiný druh není příliš pravděpodobná.

Využití: Jedná se o poměrně chutnou houbu, která je však dosti tuhá, takže její kuchyňské využití je poněkud omezené. K nejchutnějším hlívám patří hlíva ústřičná a plicní.